Ztracena flétna pana Ananase (preklad Milena Fucimanová)
(SURSUM, Brno 2023)
Mezi rajčaty
„Toto že má být tvůj mluvící klacík pro má rajčata?“ prohlíží si mě babka, pohlédne na dědouše a pochybovačně vrtí hlavou.
„Je to samá dírka, věru nevím, jestli to nebude prožrané od červotoče… Radši to hodím večer do ohně, až budeme opékat…“
Cože to povídala? Že mě večer hodí do ohně? To je strašné nedorozumění! Pomoc! Pomoc! DO-FA! DO-FA! DO-FA! DO -FA!
„To není mluvící, ale zpívající dřívko,“ babka si nasadí brýle a prohlíží si mě o něco pozorněji než předtím. „Vypadá to, že to opravdu nebude jen ledasjaká hůlka…“
„Dobrá, dědo, zapíchni dřívko k těm mým rajčatům, přivaž je k nim pořádně, aby se nepolámaly,“ podává mě dědoušovi a naštěstí zmizí kdesi ve spíži.
Hned bych ji radostí vyobjímala! V životě jsem si tak neoddychla jako teď. Když si představím, že bych svůj umělecký život skončila v táboráku při opékání špekáčků a slaniny, v šoku se mi začínají uzavírat otvory tolik citlivé na průvan a strach.
Polomrtvá se nechám dědoušem vynést do zahrady. Ještěže do mě foukl větřík! Hned je mi o něco lépe. Au! Ne!
Není mi lépe. Dědouš mě jakýmsi kamenem přitlouká do země! Au! Au! Au!
„Tak. A teď si můžeš vyzpěvovat, kolik chceš,“ povídá a přivazuje mě ke stonku urostlého rajčatového keříku. Zasměje se svému hloupému vtipu, ale naštěstí odchází pryč.
„Nemusel jsi mě přivazovat, i tak bych rostl rovně!“ vykřikne uraženě rajčatový keřík a pořádně si protáhne listy, protože si ještě nezvykl na to, že přišel o svobodný pohyb.
„Jen se nevytahuj, můj milý. Ještě nevíš, jak tě bude bolet v kříži, až ti dorostou rajčátka. Zblázníš se radostí, že se můžeš opřít o toto děravé dřevo,“ poučuje můj rajčatový keřík jeho soused.
„Co jste se všichni pomátli? Jaké děravé dřevo? Copak nikdo z vás nepozná, že jsem koncertní umělkyně?“ křičím skrze dírky, do kterých se začíná sypat hlína.
„V životě jsem slovo umělkyně neslyšela,“ diví se rajčatový keřík…
„Co je to koncert?“ naklání se zvědavě nejbližší soused.
„Kam jsem se to jenom dostala! Vy žijete v úplně jiném světě! Prý co je to koncert! To je přece taková slavnost, na které hudebníci hrají nádherné melodie! Někdo hraje na housle, jiný na violoncello, pak je tam i harfista, bubeník a pan Ananas.“
„Nekecej! Ananas roste v našem skleníku! Děda jej tam zasadil a čeká, až mu vyrostou mladé ananasy.“
„Vašeho pana Ananase neznám. Ale ten můj má dlouhé štíhlé prsty, které se na mém hrdle dovedou nádherně roztančit. Ze mě se pak linou krásné melodie a lidé v té chvíli ani nedýchají. Když dohraji, všichni vstanou a tleskají mi!“
Teď si trochu vymýšlím. Dobře vím, že lidé netleskají těm mým několika písknutím, že potlesk většinou patří houslovému nebo klavírnímu sólu. Ovšem vypadá to, že to na všechna rajčata zapůsobilo.
„A potom… potom… po každém koncertě nás oba, mě i pana Ananase, pošle pan dirigent za odměnu do Indie! Tam se pokaždé sluníme na břehu moře. Pan Ananas počítá bělounké vlny a já uspávám kobry.“
Tak! Ale jsem jim dala!
„A co je to moře?“ ozvalo se sousední rajče.
No toto! Zblázním se! Zblázním se! Už jsem docela zblázněná!
(preložila Milena Fucimanová)
Žena našívající záplaty (preklad Milena Fucimanová)
(SURSUM, Brno 2023)
O neoběšeném Šangovi (preložila Milena Fucimanová)
(časopis TEXTY, 2018, str. 77)
| Babka cupitala kolem vyschlého potočního koryta až nahoru ke staré jabloni, kterou blesk rozťal napolovic, takže zdola od cesty připomínala šibenici. Právě proto k ní babka každý podvečer chodila. Přicházela sem vždycky s úmyslem oběsit svého Šanga. Byla by ho klidně oběsila třeba i na plotě nebo na klice ve sklepě, ale na spodní větvi jabloně jednou zahlédla fotbalový míč, visel na duši a houpal se sem a tam, připadlo jí, že je to nejlepší místo, kde by si mohla s Šangem vyrovnat účty. – Tak hni sebou – obrátila se na Šanga, který se zastavil před krtincem, strčil do něj čenich a zuřivě hrabal předními tlapkami. Na babčina slova jen zavrtěl ocasem a hrabal dál. – Nemysli, že tomu unikneš – hudrala babka a cestou k jabloni si prozpěvovala. Potom si pod jabloň sedla a čekala. Šang za chvíli přišel,čenichal kolem stromu, pokropil kmen několika kapkami a posadil se. Upíral oči na svou velitelku, pak ulehl, hlavu si položil na přední tlapky a čekal. – Víš, že mi budeš chybět? Ale jsi zlý pes. I v posteli budu mít teď místa ažaž. Plechovou misku dám Micině. To tě štve, co? Nemysli si, že mám Micinu bůhvíjak ráda. Ale tu misku jí dám. Protože ty dobře víš, jak mě Palko miloval. Když mi odešel, neměla jsem už nikoho, kromě tebe a Miciny. A Palka na kredenci. Chtěli mi ho dát do urnového háje. To určitě! Ani rozptýlit jsem ho nedovolila. V kuchyni je mu dobře. Ale mrzí mě, že si nemůže dát se mnou držťky. Tolik mu chutnaly… (nebo: měl je tak rád)… Zato ty si dopřáváš! Palko mi povídal, že by na ty držťky možná i přišel, ale že by na tebe potom nezbylo. Jsi pažravy,to je ono. Všecko bys sežral. Ale když tě oběsím, tak Palko určitě na ty držťky příjde. Teď můžeš vyslovit své poslední přání. No tak, dělej, za chvilku zapadne sluníško a ochladí se. Mám zpívat? Tak dobře – zachichotala se babka a s velkým hekáním vstala. Sepjala ruce na prsou, zavřela oči a skřípavým a třaslavým hlasem začala zpívat. Šang zdvihl hlavu, chvilku kňučel, ale pak už se nedalo rozeznat, kdo zpívá a kdo vyje. Babka nakonec dozpívala a zahleděla se na Šanga: – Máš štěstí – řekla. – Máš štěstí, že ještě nedosáhnu na spodní větev. Ale zítra, až vyrostu, to bude jiná písnička. Teď marš domů – zavelela, přitáhla si svetr těsněji k tělu a spustila se dolů ke svému domu. Šang šel poslušně za ní, strkal čenich do krtinců a při každém babčině slově zavrtěl ocasem. |
