Ztracena flétna pana Ananase (preklad Milena Fucimanová)
(SURSUM, Brno 2023)
Mezi rajčaty
„Toto že má být tvůj mluvící klacík pro má rajčata?“ prohlíží si mě babka, pohlédne na dědouše a pochybovačně vrtí hlavou.
„Je to samá dírka, věru nevím, jestli to nebude prožrané od červotoče… Radši to hodím večer do ohně, až budeme opékat…“
Cože to povídala? Že mě večer hodí do ohně? To je strašné nedorozumění! Pomoc! Pomoc! DO-FA! DO-FA! DO-FA! DO -FA!
„To není mluvící, ale zpívající dřívko,“ babka si nasadí brýle a prohlíží si mě o něco pozorněji než předtím. „Vypadá to, že to opravdu nebude jen ledasjaká hůlka…“
„Dobrá, dědo, zapíchni dřívko k těm mým rajčatům, přivaž je k nim pořádně, aby se nepolámaly,“ podává mě dědoušovi a naštěstí zmizí kdesi ve spíži.
Hned bych ji radostí vyobjímala! V životě jsem si tak neoddychla jako teď. Když si představím, že bych svůj umělecký život skončila v táboráku při opékání špekáčků a slaniny, v šoku se mi začínají uzavírat otvory tolik citlivé na průvan a strach.
Polomrtvá se nechám dědoušem vynést do zahrady. Ještěže do mě foukl větřík! Hned je mi o něco lépe. Au! Ne!
Není mi lépe. Dědouš mě jakýmsi kamenem přitlouká do země! Au! Au! Au!
„Tak. A teď si můžeš vyzpěvovat, kolik chceš,“ povídá a přivazuje mě ke stonku urostlého rajčatového keříku. Zasměje se svému hloupému vtipu, ale naštěstí odchází pryč.
„Nemusel jsi mě přivazovat, i tak bych rostl rovně!“ vykřikne uraženě rajčatový keřík a pořádně si protáhne listy, protože si ještě nezvykl na to, že přišel o svobodný pohyb.
„Jen se nevytahuj, můj milý. Ještě nevíš, jak tě bude bolet v kříži, až ti dorostou rajčátka. Zblázníš se radostí, že se můžeš opřít o toto děravé dřevo,“ poučuje můj rajčatový keřík jeho soused.
„Co jste se všichni pomátli? Jaké děravé dřevo? Copak nikdo z vás nepozná, že jsem koncertní umělkyně?“ křičím skrze dírky, do kterých se začíná sypat hlína.
„V životě jsem slovo umělkyně neslyšela,“ diví se rajčatový keřík…
„Co je to koncert?“ naklání se zvědavě nejbližší soused.
„Kam jsem se to jenom dostala! Vy žijete v úplně jiném světě! Prý co je to koncert! To je přece taková slavnost, na které hudebníci hrají nádherné melodie! Někdo hraje na housle, jiný na violoncello, pak je tam i harfista, bubeník a pan Ananas.“
„Nekecej! Ananas roste v našem skleníku! Děda jej tam zasadil a čeká, až mu vyrostou mladé ananasy.“
„Vašeho pana Ananase neznám. Ale ten můj má dlouhé štíhlé prsty, které se na mém hrdle dovedou nádherně roztančit. Ze mě se pak linou krásné melodie a lidé v té chvíli ani nedýchají. Když dohraji, všichni vstanou a tleskají mi!“
Teď si trochu vymýšlím. Dobře vím, že lidé netleskají těm mým několika písknutím, že potlesk většinou patří houslovému nebo klavírnímu sólu. Ovšem vypadá to, že to na všechna rajčata zapůsobilo.
„A potom… potom… po každém koncertě nás oba, mě i pana Ananase, pošle pan dirigent za odměnu do Indie! Tam se pokaždé sluníme na břehu moře. Pan Ananas počítá bělounké vlny a já uspávám kobry.“
Tak! Ale jsem jim dala!
„A co je to moře?“ ozvalo se sousední rajče.
No toto! Zblázním se! Zblázním se! Už jsem docela zblázněná!
(preložila Milena Fucimanová)
