Vykřičník v trávě, JaS Praha, 2024, preklad: Jana Semelková
Výber poviedok z kníh Záhrady, Karamelový smiech a nových poviedok publikovaných časopisecky.
recenzia:
Vykřičník v trávě je rozdělen na tři části, jelikož se jedná o výběr z povídek, který v České republice vychází poprvé. První část Zahrady je z roku 2003, Karamelový smiech pak z roku 2013 a poslední jsou nejnovější povídky.
Mě vtáhla hned první povídka s názvem Zahrady, která přinesla zajímavou atmosféru i obrazy a ukázala, že půjde o netradiční dílo. Dále se mi moc líbila povídka Neznámá nebo Sen a věřím, že při dalším čtení knihy bych objevila opět něco nového nebo překvapivého.
Autorka v povídkách přichází s nejrůznějšími motivy, servíruje čtenářům zajímavé situace i postavy a zároveň čtenářům nechává i dostatek prostoru pro fantazii. Musím uznat, že jsem si čtení užívala a těšila se, co přijde dál.
Každá povídka je tedy jiná, některá je z běžného života, jiná vypadá jako z pohádky nebo nějakých jiných fikčních světů. Přiznávám, že se mi mnohem více líbily spíše starší povídky a také kratší počiny, které podle mě byly více vypointované. Ale jako celek je kniha velmi zdařilá a rozhodně si ji vychutná každý milovník povídek! (Jana Langerová)
úryvok:
O dvou láskách Irmy Fülekyové
Irma Fülekyová měla dvě lásky: psa, kterého nikdo nikdy neviděl, a knihovnu, kterou zdědila po své babičce, taktéž Irmě Fülekyové, jen s tím rozdílem, že Irma Fülekyová starší měla čtvrtinu krve modrou. Šestnáctina aristokracie se v naší Irmě prodrala na povrch jako divoká touha po vzdělání, které se jí nedostalo. A tak se vrhla na zděděné knihy, o nichž dokázala hodiny rozprávět svému psovi Mukimu. Nejčastěji sedávala u mostu na plochých šikmých kamenech a nohy si máčela v mělké vodě u břehu řeky. Voda tekla u kraje pomaleji, proto se tu co chvíli hemžily stovky malých rybek. Irma vždy ponořila obě nohy do vody a čekala. Vyplašené rybí hejno se pomalu vracelo ke břehu. Irma sledovala drobná lesklá tělíčka se zatajeným dechem.
„Pst, Muki, teď něco uvidíš…“
Rybky odhodlaně plavaly kolem Irmininých prstů, dokud se pravý malíček nevymrštil jako struna. Irma se rozesmála, ještě několikrát zahýbala malíčkem, strčila mokré nohy do starých tenisek a většinou dovyprávěla Mukimu obsah knihy, kterou četla v noci. Někdy rybky vidět nebylo, protože do řeky vypustili odpad z cukrovaru. Irmu to ale vůbec nemrzelo a nohy i tak do vody ponořila. Tehdy se jí zdálo, že jsou hnědé, jako když jí bylo dvacet a vyráběla si punčochy přímo na nohách. Stačilo si je vyholit, pokud byly bílé, tak natřít mrkvovou šťávou, nablýskat je kůží od slaniny a vzadu si pěkně doprostřed ostrým uhlem namalovat tenoučký pásek od paty až po stehno. To byla největší fuška. Kvído s ušisky jako lopuchy se z toho mohl zbláznit: prý, když si s ním nic nezačne, tak pojede na kole až na konec světa a tam skočí dolů. A Kvído si opravdu sedl na kolo a vyrazil do světa. Nedorazil až na jeho konec, jen do Paříže. Odtamtud přinesl Irmě Mukiho, který byl moudřejší než mnozí lidé. S Mukim si Irma povídá víc jak padesát let. Někdy se ho ptá na obsah knihy, který mu o den dříve vyprávěla a jež mezitím zapomněla. Když ani Muki neví, řekne mu: Podívej, Muki, vezmu tě na konec světa a tam tě shodím dolů. Pak Irma vždycky čeká, co on na to, mrká na něj jednou levým, podruhé pravým okem a písklavě se rozesměje.
V zimě Irma sedává v maličké kuchyňce a čte dlouho do noci. Z kuchyňky do obýváku chodí jen pro novou knihu. Jednou, když se Irmě nechtělo jít z kuchyně do sklepa pro dřevo, udělala neslýchanou věc: vytrhla z knihy prvních padesát stran a vložila je do sporáku. Byla sama překvapená, že to šlo tak lehce. Jenže během chvilky ji to rozhodilo natolik, že nemohla ani oka zamhouřit. Nakonec vstala, popadla znetvořenou knížku a stručný obsah vytržených stránek dopsala na vnitřní stranu obálky: „Viliam opustil Marii kvůli mladší Elvíře. (Svině).“ Irma byla konečně spokojená. Když následující den seděla zase v kuchyňce, nebylo těžké vytrhnout další přečtené stránky a přiložit je do sporáku. Tužku už měla připravenou. Stačilo připsat obsah vytržených pasáží na vnitřní stranu obálky.
„Víš,“ vykládala pak v posteli Mukimu, „nebyla jsem nejhorší, ale Kvída jsem nechtěla. Ty bys snad chtěl někoho, kdo má uši jako plachty?“ chichotala se a pak zvážněla. „Ale nemysli si, že nemám Kvída ráda. Vypravil se kvůli mně na kraj světa, aby skočil dolů. A donesl mi tebe. Možná už by mi teď ty jeho uši tolik nepřekážely. Skryla bych mu je pod takovým baretem. A já bych si na nohy nakreslila černé pásky… ne, ne, Kvído by mi je namaloval, a šly bychom na zmrzlinu, protože tu mám ráda. Jenom by nesměl koupit citronovou. Co? No, tak už spi…,“ natřásla peřinu vedle sebe a zavřela oči.
Od toho dne nebyl večer, aby Irma nevytrhla několik přečtených stránek z knihy a nenapsala jejich obsah na vnitřní stranu obálek. Časem rozšiřovala své zápisky o vlastní postřehy, a pak už se nepamatovala, co z napsaného je obsah knihy a co je její myšlenka. Postupně v Irmině zděděné knihovně přibývalo hustě popsaných obálek jejím celkem pěkným a úhledným písmem. K některým textům Irma přikreslila i červené srdíčko.
Když už po letech nezbyly žádné knihy a Muki už si nepamatoval ani jeden jejich obsah, Irma odešla. Lidé, kteří ji viděli naposledy, říkali, že šla podél břehu řeky a komusi vykládala, že ho vezme na konec světa a tam ho hodí dolů. Od té chvíle Irmu nikdo ve městě neviděl. Až po letech se při opravách sklepa v honosném domě na náměstí našla prázdná urna s Irminým jménem a roky narození a úmrtí. Za rokem úmrtí bylo namalované červené srdíčko. Nikdo netušil, jak se urna dostala mezi staré harampádí. Jen květinářka odnaproti tvrdila, že urnu do sklepa přinesl jakýsi pes.
